Don´t cry when you are alone. Don´t cry when you are alone. Don´t cry when you are alone. Don´t cry when you are alone.

Leden 2013

Jdeme dál, baby

26. ledna 2013 v 21:06 | Už vlastně nikdo, koho znáte


Sbohem lidi, jdu se naučit žít.

Není růže bez trní. Vždycky je tu příčina a následek.

19. ledna 2013 v 17:46 | Linerkin
Jsem tu zas. Musím se vypsat z mojí hlavy. Mám strach. Bojím se svých citů. V jednu chvíli přemýšlím, jak všechno skončit. Mám přece ráda svůj klid. Když jsem sama, nikdo ode mě nic neočekává. Nikdo po mě nic nechce. Nemám strach někomu ublížit. Mám to na denním pořádku a to se nemusím snažit.
Mám strach se mu otevřít. Tak ráda bych mu o všem řekla. Všechno co se děje v mý hlavě. Ale nedokážu to. Je moc brzo. A pak bude moc pozdě. Udržím se. Věřím si. Zmáčknu ok na mobilu. Hlásí: žádná zpráva. Nevadí. Je to tak lepší. Přišlo by zas pokušení, říct ti pravdu. Pravdu o šedi v které se koupu, když tu nejsi se mnou. Pravdu o mě a… A… už to nedokážu říct. Chci nosit krátký rukáv a přestat se bát. Chci ukázat světu, že mě nezdolá tak snadno. Proč jsou na tom všichni tak dobře? Ten jejich úsměv… Až člověka pak mrazí. A pak stačí maličkost. Bože umřela jí kočka a co jako? Mě tu umírá polovina rodiny. Jeden po druhém. Třeba je to jen chyba v matrixu. Jsem špatně naprogramovaná. Nejspíš mě matrix vymaže. A bude o jeden spam míň.













Den pro psychiatrii aneb povídání si s žiletkou

10. ledna 2013 v 20:12 | Svetmuska |  B-girls deník
Říkáš, že tě smím nenávidět, ale milovat ne. Co když ti řeknu, že dokážu obojí? Slyším hlasy, znají tvé jméno. Zvláštní co? Ani jsi nepromluvil a všichni tě tu znají jménem. S přátelským pohledem si tě berou do ruky. Usmějí se na tebe. Políbí tě, ty lidi vážně milují tě. Já tě nenávidím, ničíš můj život a děláš z něj úlomky. Stydím se za tebe, a přesto k tobě ráda chodím. Zvláštní že? Ani ne co? Kolik takových lidí ještě znáš? Moc. Už jsi je přestal počítat, když přesáhly počet tvých prstů? Nikdy mě to nezajímalo. Teď jsem se stala další čárkou v tvém diáři. Jen mě zajímá… zůstanu čárkou nebo si ke mně napíšeš i poznámku? Něco jako: extrémně nebezpečná? Má naději se vrátit.
Naději má každý jen málokdo jí dokáže najít ve svém zpropadeném světě. Já jí našla. Děsí tě můj úsměv. Víš, že ho vytvořil tvůj úhlavní nepřítel. Je to štěstí. Nechápeš šťastný lidi, jak jen můžou přehlížet to všechno, co vidíme my? Řekla jsem: my. Vím, že to nemám pod kontrolou. Vracím se stále. Nechybí mi tvé objetí ani chvíli. Asi je to jen zvyk. Možná zlozvyk. Něco jako když si člověk kouše nehty. Ne možná horší. Nevím. Nikdy jsem si nehty nekousala. Tys přišel dřív.
Nechápu, jak jsem takhle mohla začít žít. Baví mě děsit lidi. Jeto nádherný, když ze mě lidi mají strach. Zvedá mi to sebevědomí. Je to úplně jiný rozměr pohledu na svět. Máš strach z mé odvahy stát se člověkem. Já mám strach ze své odvahy stát se monstrem. Chytám se provazů, aby mě někdo vytáhl vzhůru. Ty víš, že je tu jeden pevný provaz. Není pod tvou mocí. Nemůžeš mu ublížit. Aaaaa jsi chytrý. Umíš to se mnou dobře, podsouváš mi, co jsem udělala co? Víš, že mě to tam někde uvnitř štve, užírá pomaloučku… Je mi to jedno. Nemůžu říct, že se mě to nedotklo. Můžu snad jen říct: chudák. Nebo naivní trouba? Říkej si mu, jak chceš. Mě nezajímá. Chci jen jednoho. A ty ho nemůžeš ohrozit. Je to sluníčko. A on mě zachrání… ještě uvidíš.
Jejda ty jsi tak vtipný! Opravdu chceš ve mně tímhle probudit pocit viny? Má tolik kurev o jednu míň nebo víc. Není to snad jedno? Nezáleží mu na mně, jinak by se ozval dřív. Ať si jde svlíkat nějakou kurvičku z facebooku. Byl fajn rozptýlení, ale já potřebuju jen svého prince. Začala jsem milovat.
Já to vážně udělala! Cítím se strašně. Nerada říkám ne, ale vím, že je to správně. Proč to jen ani trochu nepomáhá co? Víš, co? Tebe se radši neptám. Stačí, že jsi tu furt. Ještě abys chtěl zase promluvit. Každý tvé slovo zabíjí mou odvahu, můj úsměv… mou radost… Zabíjíš lidi… Hyzdíš ruce... Hyzdíš tělo… Křivíš mysl… Ničíš vztahy…